Před čtyřmi lety jsme v GeoBusinessu 5 a 6+7/2008 publikovali studii Jiřího Šímy s názvem Ortofotomapa – soudobý nástroj zobrazování územní reality, která představovala vlastnosti, přednosti i úskalí tohoto produktu. Od uveřejnění studie nastala v průběhu let řada nových skutečností, které inspirovaly jejího autora k napsání dalšího článku, ve kterém chce reagovat na současné pozitivní i negativní jevy týkající se tvorby, propagace a nových služeb, umožňujících využívání ortofotomap v dalších činnostech orgánů státní správy, územní samosprávy, institucí a firem.
Připomeňme hned na začátku, že vžitý termín ortofotomapa není terminologicky správný, neboť nesplňuje dvě ze tří vlastností mapy podle její definice v normě ČSN 73 0402 (mapa je zmenšený, generalizovaný, konvenční obraz Země…). Fotografický snímek nebo digitální obrazový záznam pořízený z letadla nebo družice zobrazuje veškeré viditelné objekty a jevy v území s podrobností, kterou umožní jejich prostorové (geometrické) rozlišení, aniž by byly všechny žádané pro sledovanou aplikaci. Konvenční obraz mapy spočívá v kartografickém vyjádření jejího účelně vybraného obsahu (definovaného v katalogu objektů) pomocí mapových značek.
Z důvodu návaznosti na předchozí studii i rutinní používání termínu ortofotomapa českými geoinformatiky však bude i přes výše uvedené výhrady používána i v následujícím textu.
Pozitivní a negativní jevy
V roce 2010 byla v České republice ukončeno 60leté období pořizování leteckých měřických snímků celého území státu na film (po roce 2000 výhradně na barevný film). Pro ortogonalizaci (ortorektifikaci) musely být snímky naskenovány do digitální rastrové formy s omezeným rozměrem pixelu na 14 – 21 μm v rovině snímku.
Od roku 2010 se v České republice pořizují letecké měřické snímky výhradně digitálními leteckými měřickými kamerami s vyšším radiometrickým rozlišením, které přímo poskytují panchromatický obrazový záznam s rozměrem pixelu 6 nebo 7,2 μm v jeho obrazové rovině a současně též obrazové záznamy v pásmech R, G, B a NIR s trojnásobně větším rozměrem pixelu v území, sloužící k získání výsledného obrazového záznamu v přirozených barvách nebo barevného infračerveného záznamu na principu označovaném jako pan sharpening.
Nová technika a technologie digitálního leteckého měřického snímkování umožňuje výrazně zvýšit prostorové (geometrické) rozlišení leteckých měřických snímků a z nich vytvořených ortofotomap zmenšováním rozměru pixelu z někdejších 50 cm na 25 – 20 – 12,5 – 10 až 5 cm na zemském povrchu!
Jsou stále častější případy, kdy jsou na již používané nebo vyžadované ortofotomapy, georeferencované do závazného souřadnicového referenčního systému, kladeny náročnější požadavky na jejich absolutní polohovou přesnost, aby mohly být použity pro překrytí s existujícími digitálními katastrálními mapami v geografických informačních systémech nebo jako jediné mapové prostředí s homogenní polohovou přesností pokrývající v současné době celé uzemí státu při realizaci projektu Digitální mapa veřejné správy (DMVS).
Dodavatelé ortofotomap až na výjimky neuvádějí v metadatech, popisujících vlastnosti nabízeného produktu, údaje o absolutní polohové přesnosti a pouze zdůrazňují rozměr pixelu v území, čímž u řady geoinformatiků, kteří nejsou absolventy studia zeměměřických oborů, vytvářejí přesvědčení, že z příslušných ortofotomap lze odvozovat souřadnice nebo délky s přesností (střední chybou) danou rozměrem pixelu.
Výše uvedené jevy vyžadují podle mínění autora nezaujatý a odborně fundovaný komentář, který může být východiskem k pokračující diskuzi mezi fotogrammetry a geoinformatiky.
Oprava občasných omylů
Mýtus: Ortofotomapa je i pro laického uživatele srozumitelnější než konvenční mapa.
Pravda: Pokud není ortofotomapa doplněna geografickým názvoslovím a vektorovými prvky rozlišujícími například druh komunikací (železnice, silnice, ostatní komunikace), je její obsahová hodnota na úrovni tzv. slepé mapy. Na ortofotomapě v měřítku menším než 1 : 10 000 (1 : 25 000, 1: 50 000), vyhotovené z leteckých snímků, a na všech ortofotomapách vyhotovených z družicových obrazových záznamů v podobném nebo ještě menším měřítku, identifikuje neškolený uživatel nanejvýše dálnici nebo čtyřproudou rychlostní silnici, a to ještě díky jejich obloukům o velkém poloměru a charakteristické konfiguraci nájezdů a sjezdů.
Podstatně lepší výsledky interpretace komunikací a jejich vlastností je možno dosáhnout na ortofotomapách velkého měřítka (1 : 5000, 1 : 2000, 1 : 1000) jako je například zjištění šířky vozovky, druhu povrchu, počtu dopravních proudů, míst přejezdu železnice, avšak přesto nelze identifikovat řadu dalších objektů a jejich atributů, které jsou obsaženy v konvenční Silniční mapě ČR 1 : 50 000 (například hranice územních správních a technických jednotek, úseky silnic o stoupání větším než 8 % aj.).
Mýtus: Ortofotomapa může nahradit katastrální mapu.
Pravda: Podle vyhlášky ČÚZK č. 26/2007 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je katastrální mapa závazným státním mapovým dílem velkého měřítka, obsahuje body polohového bodového pole, polohopis a popis. Polohopis katastrální mapy obsahuje zobrazení hranic katastrálních území, hranic územních správních jednotek, státních hranic, hranic chráněných území a ochranných pásem, hranic nemovitostí a další prvky polohopisu, kterými jsou osa kolejí železniční tratě mimo železniční stanici a průmyslové závody, hrana koruny a střední dělicí pás silnice nebo dálnice, most, osa koryta vodního toku s šířkou koryta menší než dva metry, propustek a tunel v násypovém tělese komunikace, pokud jimi prochází vodní tok nebo pozemní komunikace evidovaná jako parcela, nadzemní vedení vysokého a velmi vysokého napětí včetně stožárů, dále zvonice, pomník, socha, památník, mohyla, kříž a boží muka, budovy, které jsou příslušenstvím jiné budovy evidované v katastru na téže parcele nebo které jsou součástí vodního díla evidovaného v katastru, s výjimkou drobných staveb.
Pomineme-li všechny druhy správních a technických hranic a některé další prvky polohopisu, které mohou být částečně nebo zcela zakryty na ortofotomapě blízkými vyššími objekty nebo vzrostlou vegetací, zůstává základní problém, jak identifikovat většinu lomových bodů vlastnických hranic, aniž by byla provedena jejich časově i finančně náročná přednáletová signalizace terči nebo kontrastním nátěrem. Zvláště v polních tratích jsou hranice pozemků viditelné na ortofotomapě v naprosté většině hranicemi užívání půdy, které se liší od průběhu vlastnických hranic již od období jejich nerespektování při obdělávání a využívání půdy subjekty družstevní a státní zemědělské velkovýroby.
Předmětem výzkumu na Západočeské univerzitě v Plzni bylo mimo jiné statistické hodnocení identifikace prvků, zobrazovaných v katastrální mapě, na barevné ortofotomapě s rozměrem pixelu 20 cm. Ze 78 vyšetřovaných druhů prvků jich bylo identifikováno v kategorii A a B 41 %, s určitými problémy (kategorie C a D) 46 % a vůbec ne 13 %. Dalším problémem je dosažení požadované absolutní polohové přesnosti digitální katastrální mapy (DKM) dané střední souřadnicovou chybou 0,14 m, které nelze realizovat pouhým zmenšením rozměru pixelu například na 12,5 – 10 nebo dokonce 5 cm! Takové opatření pouze zvýší procento bodů identifikovaných v kategorii A a B na úkor kategorií C a D.
Mezi nutná opatření ke skutečnému zvýšení absolutní přesnosti ortofotomapy totiž náleží: optimální počet a rozložení signalizovaných výchozích vlícovacích bodů pro digitální automatickou aerotriangulaci a přesnější digitální model reliéfu odvozený z dat leteckého laserového skenování pro ortogonalizaci digitálních leteckých měřických snímků, respektive digitální model povrchu z týchž dat pro tvorbu věrné (true) ortofotomapy ve městech.
Významným uplatněním aktuální ortofotomapy ve vztahu ke katastrální mapě různého typu je možnost zjištění zásadních polohových nesouladů či dosud nezaměřených objektů při jejím překrytí s platnou katastrální mapou v rastrové (OMP) nebo vektorové formě (DKM, KMD, ÚKM).
Mýtus: Ortofotomapa může nahradit topografickou mapu.
Pravda: Podle normy ČSN 73 0401 je předmětem topografického mapování popis, zaměření a zobrazení zemského povrchu, přičemž hlavními předměty zájmu jsou reliéf zemského povrchu, vodní toky a plochy, vegetace a objekty vytvořené člověkem. Na konvenčních mapách je reliéf zemského povrchu znázorněn zpravidla vrstevnicemi (tento způsob je označován jako 2,5 D), zatímco ortofotomapa je pouze obrazem polohopisné složky označované jako 2 D.
Ortofotomapa sama o sobě tedy nemůže nahradit konvenční topografickou mapu (například Základní mapu České republiky 1 : 10 000 v rastrové formě), neboť neposkytuje výškopis ve formě vrstevnic nebo pravidelné mříže (gridu) výškových kót.
Navíc, na ortofotomapě s odpovídajícím prostorovým (geometrickým) rozlišením nelze identifikovat řadu objektů obsažených v seznamu mapových značek Základní mapy České republiky 1 : 10 000.
Z výsledků autorovy analýzy identifikovatelnosti 106 objektů na ZM ČR 10 a v jí odpovídající Základní bázi geografických dat již v roce 2002 vyplynulo, že 18 % objektů nelze identifikovat na ortofotomapě (tehdy s rozměrem pixelu 50 cm) vůbec, 40,5 % jen pokud známe přibližnou polohu objektu v lokalitě a jeho podrobnější atributy (např. větrný mlýn, skládka) a pouze 41,5 % objektů lze na ortofotomapě identifikovat bezprostředně. I tak je však periodicky obnovovaná digitální ortofotomapa (zde konkrétně Ortofoto ČR) vynikajícím zdrojem informací o změnách a výskytu nových objektů v obsahu ZABAGED a obdobného vojenského Digitálního modelu území 25 000 (DMÚ-25).
Mýtus: Zvýšení absolutní polohové přesnosti ortofotomapy je přímo úměrné zmenšování rozměru pixelu, kterým je často tato přesnost přímo nebo nepřímo deklarována.
Pravda: Z příkladů publikovaných parametrů produktů firmy BLOM, popisujících ortofotografické zobrazení celých států nebo světové metropole, je evidentní, že tomu tak není, protože významnou roli hraje způsob a přesnost určení prvků vnější orientace i kvalita digitálního modelu reliéfu, resp. povrchu, použitého pro ortogonalizaci leteckých měřických snímků.
TERRAITALY – ortofotomapa pokrývající od roku 2007 celé území Itálie s rozměrem pixelu 50 cm v území a deklarovanou absolutní polohovou přesností 3 metry (určena primárně pro aktualizaci topografických map 1 : 25 000 a báze geografických dat obdobné podrobnosti).
TERRADENMARK – ortofotomapa pokrývající od roku 2008 celé území Dánska s rozměrem pixelu 20 cm v území a deklarovanou absolutní polohovou přesností 0,6 m.
TERRANETHERLANDS – ortofotomapa pokrývající od roku 2008 celé území Nizozemska s rozměrem pixelu 10 cm a deklarovanou absolutní polohovou přesností 0,3 m.
BLOMS 4CM LONDON – ortofotomapa pokrývající území centrálního Londýna (více než 500 km2) s rozměrem pixelu 4 cm a deklarovanou absolutní polohovou přesností 0,3 m.
K posouzení věrohodnosti údajů o absolutní polohové přesnosti ortofotomapy je důležité získat informace o způsobu určení prvků vnější orientace (PVO) leteckých měřických snímků. V zásadě se pro jejich určení používají tři technologické postupy: přímé georeferencování, a dva přístupy k digitální automatické aerotriangulaci.
Přímé georeferencování, tj. pouhé použití PVO zjištěných během snímkového letu palubními aparaturami GNSS (X0, Y0, H0) a IMU (ω, φ, κ) bez výchozích a kontrolních vlícovacích bodů a výpočtu digitální automatické aerotriangulace, jehož účelem je další až maximální zpřesnění PVO a odstranění systematických polohových chyb na částech nebo celé ortofotomapy. Reálná absolutní polohová přesnost takového produktu, charakterizovaná úplnou střední souřadnicovou chybou vztaženou k okolním bodům základního a podrobného bodového pole mXY = [0,5 (mX2 + mY2)]-0,5, je odhadována na 5 až 7násobek rozměru pixelu.
Digitální automatická aerotriangulace (AAT) s použitím minimálního počtu výchozích vlícovacích bodů bez jejich speciální signalizace a převážně převzatých z jiných předchozích akcí téhož dodavatele ortofotomapy. Součástí vstupních dat jsou hodnoty PVO zjištěné během snímkového letu palubními aparaturami GNSS a IMU. Úplná střední souřadnicová chyba ortofotomapy může být v tomto případě odhadována na 3 – 5násobek rozměru pixelu.
Digitální automatická aerotriangulace s použitím optimálního počtu a rozložení signalizovaných výchozích vlícovacích a kontrolních bodů, kterými jsou trigonometrické či zhušťovací body, případně body podrobných bodových polí s garantovanou vysokou polohovou přesností v závazném souřadnicovém referenčním systému (ETRS89, S-JTSK).
Úplná střední souřadnicová chyba pak dosahuje hodnoty 1,5 – 2násobku rozměru pixelu.
Pokud jde o kvalitu geometrické interpretace podrobných bodů na ortofotomapě obecně, můžeme definovat čtyři kategorie bodů:
A – jednoznačně identifikovatelné ve všech obdobích vhodných pro snímkování (0,7 pixelu),
B – dobře identifikovatelné ve většině období vhodných pro snímkování (1,5 pixelu),
C – geometricky nejistě identifikovatelné, avšak na ortofotu viditelné (3 pixely),
D – částečně nebo úplně zakryté stavbou nebo vegetací, ale polohu lze odhadnout (6 pixelů).
Testování provedené v Zeměměřickém úřadu v roce 2012 na ortofotomapách, vyhotovených z digitálních leteckých měřických snímků při použití výše uvedených podmínek pro AAT a s využitím velmi přesného digitálního modelu reliéfu, odvozeného z dat leteckého laserového skenování (DMR 4G), ukázalo ještě vyšší přesnost (0,9 rozměru pixelu), jestliže kontrolované podrobné body jsou pouze v kategorii A nebo B. Výše uvedený rozsah 1,5 až 2násobku rozměru pixelu je spolehlivý, protože na většině ortofotomap je třeba počítat i s využitím podrobných bodů v kategorii C a D.
V případě tvorby ortofotomap nebo věrných (true) ortofotomap s vysokým prostorovým rozlišením (při rozměru pixelu menším než 25 cm) je nezbytné použít při ortogonalizaci snímků velmi přesný digitální model výškově členitého reliéfu nebo povrchu (včetně staveb a stromových porostů).
Osm výrazů, které musíte znát
Ortofoto(snímek), ortogonalizovaný snímek
Fotogrammetrický produkt z měřického snímku (digitálního obrazového záznamu), vytvořeného středovým promítáním a poté ortogonalizovaným (diferenciálně překresleným) na základě znalosti výškových poměrů georeliéfu, kdy se odstraní posuny obrazu, způsobené prostorovým členěním snímaného území a vlastnostmi středového promítání.
Ortofotografické zobrazení ČR
Fotogrammetrický produkt bezešvě pokrývající celé území ČR digitálním ortofotem stejných parametrů (barevné vyjádření, stejné radiometrické rozlišení, stejný rozměr obrazového prvku – pixelu, stejná absolutní polohová přesnost dobře identifikovatelných podrobných bodů na ortofotu).
Digitální obraz(ový záznam)
1: dvourozměrné pole pravidelně rozmístěných obrazových prvků (pixelů), které vytvářejí obraz(ový záznam) Pozn.: Každý pixel obsahuje jeden nebo více bitů informace o úrovni jasu nebo o jasu a barvě obrazu v tomto prvku.
2: výsledek počítačového zpracování digitálních obrazových dat, zobrazený na monitoru nebo vytištěný.
Digitální model reliéfu (DMR), digitální model terénu (DMT)
Digitální reprezentace zemského povrchu v paměti počítače, složená z dat a interpolačního algoritmu, který umožňuje mj. odvozovat výšky mezilehlých bodů; zpravidla má formu souboru výškových kót uspořádaných do pravidelné mříže (GRID) nebo účelně zvolených v terénu tak, aby vystihovaly jeho vertikální členitost (křivost, hrany, vrcholy), a uspořádaných do nepravidelné trojúhelníkové sítě (TIN).
Digitální model povrchu (DMP)
Zvláštní případ digitálního modelu reliéfu konstruovaného zpravidla s využitím automatických prostředků (např. obrazové korelace ve fotogrammetrii) tak, že zobrazuje povrch terénu a vrchní plochy všech objektů na něm (střechy, koruny stromů apod.).
Ortogonalizace, diferenciální překreslení, ortorektifikace
Proces odstranění geometrického zkreslení měřického snímku nebo digitálního obrazového záznamu, způsobeného středovým promítáním a převýšením terénu, a to překreslením po malých plošných prvcích (pixelech) do ortogonálního průmětu (mapy).
Absolutní polohová přesnost (ortofotomapy)
Hodnota střední souřadnicové chyby mXY zjištěná ze souboru souřadnicových rozdílů ΔX a ΔY na kontrolních bodech v ortofotomapě určených v závazném souřadnicovém referenčním systému s přesností základního nebo podrobného polohového bodového pole (mXY = 0,015 až 0,06 m).
Rozlišení v území
Rozměr (čtvercového) obrazového prvku (pixelu) digitálního obrazového záznamu jak se jeví v území Příklad: Pixel o rozměru 6 μm v obrazovém záznamu v měřítku 1 : 30 000 má rozměr 18 cm v území.
Pozitivní přínosy
Digitální letecké měřické snímkování má celou řadu kladných přínosů. Zatímco k dosažení požadovaného prostorového polohového (geometrického) rozlišení ortofotomapy, vytvořené ortogonalizací naskenovaných leteckých měřických snímků na filmu s rozměrem pixelu 50, 25 nebo 20 cm v území, bylo nutno volit velké měřítko snímkování (1: 23 000, 1 : 16 600, 1 : 15 100), pro periodické digitální snímkování celého území ČR (od roku 2012 ve dvouletém intervalu!) a následnou tvorbu produktu Ortofoto ČR s rozměrem pixelu 25 cm v území stačí měřítko snímkování 1 : 33 400.
Testování provedené porovnáním ortofot z roku 2008 a 2011 na území města Plzně ukázalo, že střední souřadnicová chyba dobře identifikovatelných bodů na ortofotomapě (rohů panelových domů, plotů, zpevněných dopravních ploch, pat sloupů, středů poklopů technické infrastruktury v ulicích apod.) se zmenšila z 0,35 m na 0,23 m, tj. o 34 %, což představuje 0,9 pixelu na příslušné ortofotomapě! Další testování v prostředí zemědělské krajiny s malými obcemi (čtyři katastrální území v okolí Českých Budějovic) dokonce prokázalo zmenšení střední souřadnicové chyby u dobře identifikovatelných bodů kategorie A z 0,33 m až na 0, 16 m, tj. o 51,5 %.
Uvedené výsledky je ovšem nutné posuzovat střízlivě, neboť při hodnocení přesnosti byly porovnávány pouze dobře identifikovatelné body na obou ortofotech s jejich polohou na digitální katastrální mapě charakterizované střední souřadnicovou chybou 0,14 m.
Příklady aplikací ortofotomapy, které nevyžadují zvláštní nároky na její absolutní polohovou přesnost Pomineme-li reprezentativní velkoplošné ortofotomapy obcí, měst a krajů na stěnách pracoven starostů, primátorů a hejtmanů, je účelem takových aplikací převážně interpretace kvalitativních charakteristik objektů a jevů na zemském povrchu a jejich změn v čase, nebo vyšetření relativních polohových vztahů bez návaznosti na závazný souřadnicový referenční systém (například S-JTSK nebo WGS 84).
Příkladem je využití barevné ortofotomapy, doplněné zákresem turistických tras a ikonami objektů, souvisejících s cestovním ruchem. Zákres sítě geodetických souřadnic na elipsoidu WGS 84, kterou mohou turisté a sportovci využít k orientaci pomocí jednoduché aparatury GPS, nevyžaduje vyšší nároky na absolutní přesnost ortofotomapy než je dosahována obvykle použitým způsobem georeferencování.
Do této skupiny aplikací náleží též projekt Národní inventarizace lesů, dokumentace historických parků a zahrad, studie vývoje krajiny, mapování výskytu klíšťat a také většina aplikací, kdy zdrojem ortofotomapy jsou ortogonalizované obrazové záznamy z družic (například ke sledování rekultivace výsypek povrchových hnědouhelných lomů a k inventarizaci zdravotního stavu lesních porostů). Podobný charakter mají rovněž termální ortofotomapy sestavené z leteckých termovizních obrazových záznamů a dokumentující zpravidla místa úniku tepla z budov či potrubí nebo tepelné znečištění vodních toků a nádrží odpadní vodou z tepelných elektráren.
Příklady aplikací ortofotomapy, které vyžadují zvláštní nároky na její absolutní polohovou přesnost
Případy překrytí ortofotomapy s katastrální mapou v digitální formě různého typu (viz dále) vyžadují dosažení co nejvyšší její absolutní polohové přesnosti ve vztahu k okolním bodům základního a podrobného bodového pole, měřené velikostí úplné střední souřadnicové chyby v souřadnicovém referenčním systému, ve kterém je katastrální mapa vyhotovena (obvykle S-JTSK). V případě digitální katastrální mapy (typu DKM), charakterizované střední souřadnicovou chybou 0,14 m nebo 0,26 m, bude i velmi kvalitní ortofotomapa méně nebo nanejvýše stejně přesná, takže může být použita pouze k identifikaci změn a dosud nezobrazených objektů (jako obdoba dřívějších periodických přehlídek) s vědomím, že většina vlastnických hranic, které nejsou tvořeny půdorysem stavebního objektu, plotu nebo evidentním fyzickým rozhraním (např koruna a dělicí pás silniční komunikace), nebude na ortofotomapě s jistotou nebo vůbec identifikovatelná.
Jiný je případ katastrální mapy digitalizované (typu KMD nebo ÚKM), jejichž absolutní přesnost je i po digitalizaci vesměs sáhových map nebo vektorizaci orientačních map parcel do dočasné formy účelové katastrální mapy evidentně nižší (střední souřadnicová chyba kolem jednoho metru a možný výskyt systematických posunů bloků parcel).
V takovém případě je ortofotomapa s absolutní polohovou přesností, charakterizovanou střední souřadnicovou chybou do 0,50 m, spolehlivější a překrytím mohou být zjištěny systematické a hrubé chyby katastrálních map digitalizovaných a georeferencovaných do souřadnicového referenčního systému JTSK již od velikosti 1,5 m.
Ortofotomapa s ověřenou a ve svých metadatech garantovanou výše uvedenou absolutní polohovou přesností (například Ortofoto ČR z digitálních leteckých měřických snímků, pořizovaných od roku 2010, jejichž prvky vnější orientace byly určeny za optimálních podmínek přípravy a provedení automatické digitální aerotriangulace), bude spolehlivou součástí Digitální mapy veřejné správy zaručující homogenní přesnost a aktuálnost na celém území státu.
Dalším příkladem uplatnění vyšších nároků na absolutní přesnost ortofotomapy je využití v projektech komplexních pozemkových úprav (např. jako podklad pro projekt společných zařízení, rozvržení a doplnění cestní sítě a pro návrh změn druhu užívání pozemků). Ortofotomapa však nemůže nahradit geodetická měření pro tvorbu DKM v extravilánu obce dotčeném pozemkovými úpravami.
Ortofotomapa s garantovanou absolutní polohovou přesností může být také jedním z územně analytických podkladů pro digitální zpracování územního plánu obce (města), nebo jednou z vrstev jejich geografických informačních systémů využívaných stavebními úřady, policií, zdravotnickou a záchrannou službou či orgány krizového řízení a integrovaného záchranného systému.
Chce-li uživatel spolehlivě používat nově objednanou digitální ortofotomapu k některému z účelů zmíněných v tomto odstavci, měl by vyžadovat od jejího dodavatele především garantovanou absolutní polohovou přesnost ortofotomapy, tj. střední souřadnicovou chybu s odkazem na zdroj popisující výsledky testování. Tak je možné předejít případnému nedorozumění nebo i rozčarování.
Vedle toho by dodavatel měl poskytnout další metadata o produktu:
1) měřítko použitých (digitálních) leteckých měřických snímků,
2) průměrný počet snímků na jeden výchozí vlícovací bod pro AAT (maximálně 30 v případě bloku AAT pokrývajícího území o rozloze alespoň 2000 km2 nebo 20 v případě bloku AAT o rozloze 500 km2),
3) druh a parametry výškové přesnosti digitálního modelu reliéfu/povrchu použitého pro ortogonalizaci leteckých měřických snímků.
