Teoretické znalosti a metodiky jsou jistě dobrá věc. Praktické zkušenosti je však někdy předčí. V souvislosti s letošním vydáním a distribucí Atlasu krajiny České republiky po přibližně sedmi letech jeho tvorby si autoři, redakce i tiskaři konečně mohou oddechnout. Je to veliké dílo, jaké za trvání samostatné České republiky nemá doma ani vzdálenou obdobu. Atlas vznikal za poměrně dobrých podmínek existence potřebných dat a ochotných práce schopných tvůrců. Že jsou i jiné možnosti tvorby takového díla, byť samozřejmě v trochu jiné dimenzi, se člověk dozví až dodatečně.

Tvorba regionálního školního atlasu v Republice Sacha (Jakutsko) na Východní Sibiři je toho neobvyklým příkladem. Jakutsko je součástí Ruské federace. Je obdařeno značnou mírou samostatnosti v řadě politických, ekonomických a sociálních otázek. Je to také proto, že disponuje značným nerostným bohatstvím, v němž hrají klíčovou roli diamanty, ropa a zemní plyn, nemluvě o zásobách kamenného uhlí. Počet obyvatel v roce 2010 nedosahuje ani celého milionu, a to na ploše přes 3,5 milionu kilometrů čtverečních, což je zhruba rozsah Evropské unie s cca 350 miliony obyvatel. Pravda, Jakutsko leží na východě Sibiře v povodích severních veletoků Anadyru, Leny, Kolymy a Indigirky, roztažené od jihosibiřských velehor po okrajová moře Severního ledového oceánu. Prakticky po celém území se vyskytuje trvale zmrzlá půda permafrost a okolí města Ojmjakon proslulo jako světový pól mrazu s běžnými zimními teplotami kolem – 50 °C a extrémy až kolem -70 °C. Není divu, že většinu území kryje převážně modřínová tajga a nehostinná tundra. Zhruba necelou polovinu obyvatelstva tvoří domorodí Jakuti, podobný podíl mají Rusové. Žije tu však několik dalších národností, ať již původních obyvatel Sibiře, či přistěhovalců z Evropy a Střední Asie. Jakutsko, podobně jako mnoho dalších velkých administrativních jednotek Ruské federace, si před nedávnem pořídilo vlastní národní školní atlas ve formátu A4+.

Před dvěma lety však s cílem náležitého prosazování výukových standardů zeměpisu po vzoru USA zahájilo tvorbu regionálních geografických atlasů svých dílčích administrativních jednotek „ulusů“ (obdoba okresů). Tři taková díla jsou již hotová, vytištěná a předaná jakutským školám. Každé takové dílo sestává z vlastního regionálního atlasu, regionální vlastivědy a regionální cvičebnice. Jejich společným cílem je vzdělávání o místní krajině, jak to ostatně doporučuje i Rámcový vzdělávací program (RVP) v ČR jako zásadní formu vyučování zeměpisu. Jen na příkladu vlastního území se děti přesvědčí, že zeměpis není popisná věda, ale disciplína využitelná každodenně v běžném životě.
Územní rozsah jednotlivých ulusů kolísá ve značných mezích o několika tisíc km2 po několik desítek tisíc km2. Jak je možné, že se v  krátké době podařilo sestavit již několik komplexních vzdělávacích pomůcek, když na rozdíl od prostoru lidmi Jakutsko příliš nedisponuje?

Lidé a chuť do práce jsou samozřejmě primární podmínkou. Zatímco odborníky v kartografické a učebnicové tvorbě poskytuje Severovýchodní federální univerzita v Jakutsku – hlavním městě republiky („federální“ v názvu znamená po poslední školní reformě v Rusku jednu z cca 15 privilegovaných univerzit ve federaci z rozsáhlými pravomocemi a přednostním financováním) a podobně i moderní digitální kartografické technologie, každý region poskytuje místní znalce. Těmi jsou především místní učitelé zeměpisu z jednotlivých škol po celém území ulusu, zástupci místních administrativ a případně další občané, pokud cítí, že k veřejně vyhlášenému dílu mají co říci. Ostatně dobrým zdrojem informací jsou právě také školáci. O tom všem lze stokrát číst či slyšet, nejlépe je alespoň jednou vidět.

Během letních prázdnin roku 2010 přišel na řadu regionální školní atlas Suntarského ulusu. Jmenuje se podle obce Suntar, ležící 957 km západně od Jakutska na středním toku řeky Viljuj. Ačkoliv Suntar i Jakutsk leží na hlavní federální silnici Bratsk-Magadan, jen některé úseky lze označit za normální silnici. Asfalt leží všeho všudy na 15 kilometrech, jinde je makadam, a naopak 20 kilometrů u města Viljujska tuto magistrálu hledáte mezi stromy v lese. Mosty chybějí, je třeba se přepravovat na přívozech či po pontonových mostech, kdy pobyt venku zpříjemňují mračna komárů v jinak nedotčené přírodě. Stačí však necelých 24 hodin mikrobusem na to, abyste se z Jakutska do Suntaru dostali.

Mým společníkem na cestě je mladík Gavril Jegorovič Djačkovskij – správce univerzitní GIS laboratoře v Jakutsku. Ve svém PC a notebooku veze i další programové vybavení, na kterém se bude zrod atlasu realizovat. V Suntaru, obci venkovského typu, sídlí správa ulusu o rozloze 56 tisíc čtverečních kilometrů s přibližně 26 000 obyvateli. V místním unikátním Suntarském polytechnickém lyceu, založeném novátorským jakutským učitelem Olegem K. Sosinem, nás již čeká tým faktických tvůrců díla v čele s univerzitní profesorkou Olgou Milentěvnou Krivošapkinovou. Místní škola poskytla k řešení úkolu nezbytné prostory, infrastrukturu, další počítače, rozmnožovací a kopírovací techniku a hlavně střechu nad hlavou a ostatní zabezpečení. Na 14 dní se sem sjeli místní tvůrci atlasu a dokud atlas nebude hotov, tak se nemohou vrátit do svých domovů po ulusu.

Projekt atlasu byl předem připraven. Ačkoliv jeho obsah je v zásadě standardizován pro všechny ulusy, vždy je možné provést odchylky podle zvláštností toho kterého regionu. Definitivní struktura je tak výsledkem konsenzu všech zúčastněných. Postup práce zahajuje  Olga Krivošapkinová představením projektu a úkolů s ním spojených. Ten je docela otevřeně diskutován a ihned upraven. Jednotlivé kapitoly přebírají do péče přítomní učitelé, mezi nimiž jednoznačně převažují ženy. Až na výjimku jediné dějepisářky, všechny učí zeměpis. Všichni v přípravné fázi shromáždili podklady o tématech, kterým nejlépe rozumějí, avšak ve svém okolí pořídili i data pro další projektové pasáže. V programu Esri ArcGIS jsou již k dispozici podkladové mapy, zde se provádí georeferencování přinesených a neskenovaných analogových podkladů.

Atlas pojednává celkem 37 témat zobrazovaných na mapách. Úvodní pasáže jsou věnovány poloze ulusu v globálním, federálním a republikovém měřítku, administrativnímu členění ulusu a stručné historii regionu. V další části jsou prezentovány mapy reliéfu, tektoniky a nerostných surovin, geologické stavby, klimatu, vodstva, půd, rostlinstva a živočišstva. Pak následují mapy rozmanitých aspektů obyvatelstva, jednotlivých sektorů ekonomiky, dopravy, vzdělávání, zdravotnictví, kultury, sportu, rekreace, posvěcené památkám a chráněným územím přírody.

Každá z autorek zde překresluje sesbírané údaje do jednotné podkladové mapy (diferencovaně pro jednotlivá použitá měřítka), kresbu doplňuje vlastními nebo převzatými obrázky, tabulkami a grafy. Některé již umějí pracovat s GISem a mapy připravují na počítači.

Předběžné mapové výstupy se shromažďují v počítači u Gavrila, kterým jim dává konečnou kartografickou kvalitu, byť definitivní produkty pak dolaďuje v software Corel Draw. Z jeho stroje pak vycházejí stránky formátu A4 s konečnou úpravou, jak pak budou vytištěny.

Pracuje se velice pilně. Pracovní den začíná v osm ráno a málokdy se končí před půlnocí. Pracuje se sedm dní v týdnu. Občas jsem zván ke konzultacím k jednotlivým mapám, pořizuji digitální fotografie krajiny, zajímavých objektů a map rozvěšených v místních muzeích. Pro zajímavost, každé z nich má svůj „oddíl pro mamuty“.

O nálezy mamutů se zde téměř zakopává a poslední prokazatelně zahynul před třemi a půl tisíci lety, kdy egyptské pyramidy už byly staré. Ulus se honosí také tím, že nedaleko obce Krestjach byl nalezen první sibiřský diamant. Každodenní pracovní cyklus začíná přehledem včerejších výsledků a aktuálních problémů. Ty obsahově a koncepčně řeší profesorka Olga Milentěvna, po technické stránce Gavril Djačkovskij. Často je však zapotřebí „dát všechny hlavy dohromady“ a problém společně rozseknout.

Po čtrnácti dnech se neuvěřitelné stává skutkem a kompletní tisková předloha atlasu je hotová. Teď už zbývá jen dopsat poslední odstavce do vlastivědného dílu a dopracovat k atlasu a vlastivědě příslušnou cvičebnici. Když v září půjdou děti do školy, vědí, že se během školního roku mohou těšit na atraktivní a bezplatný pramen znalostí o krajině, ve které žijí.