Když vypukla první světová válka, odhadovalo se, že bude trvat několik měsíců; když skončila, uvrhla Francii a Británii do astronomických dluhů; náklady překročily přinejmenším desetinásobek toho, co obě země očekávaly, nemluvě o hrůzách, utrpení a devastaci, jež válka přinesla.
Jakou má ovšem válečný konflikt souvislost se současnými informačními projekty a systémy? Zdánlivě vám to může připadat, že v informačním systému („máme na to přeci tabulky a projektový management“) nemůže nic stát.
Jenomže každodenní praxe ukazuje, že 98 procent projektů je zpožděno, ať již časově, nebo finančně (časová a finanční stránka spolu souvisejí, takže v podstatě obojí).
Čím je tento náš nepřesný odhad způsoben? Nassim Nicholase Taleb ve své knize Antifragilita říká, že jedním z důvodů je bohatství. „Bohatství znamená větší množství, a protože škálování probíhá nelineárně, víc rovná se jinak. Máme sklon dopouštět se více závažných chyb zkrátka proto, že jsme bohatší. Stejně jako jsou projekty s rozpočtem sto milionů dolarů méně předvídatelné a náchylnější k překročení nákladů než ty, které operují s rozpočtem dvacekrát menším, musí svět snášet další dodatečnou vrstvu neurčitosti a nepředvídatelnosti zkrátka proto, že je bohatší.“
Taleb také popisuje, proč projekty a předpovědi málokdy vyjdou. Popisuje to na svých pravidelných letech na lince New York – Londýn, které málokdy byly kratší, naopak častěji byly zpožděné.
„Protože čas strávený cestováním nemůže nabýt záporných hodnot, neurčitost bude mít sklon vyvolávat zdržení a posouvat čas příjezdu na později, zatímco v opačném směru téměř nikdy. Trvání cesty může zkrátit o minuty, ale prodloužit o hodiny, tedy značně asymetricky. Cokoliv nepředvídaného a jakákoliv forma volatilit celkový čas s největší pravděpodobností prodlouží.“
Tuto logiku posléze aplikuje na projekty. „Stejně jako bude mít neurčitost u letu za následek zpoždění a nikoliv předčasný přílet, i u projektů povede neurčitost k vyšším nákladům a prodloužení doby realizace. Platí to pro mnohé, vlastně téměř pro všechny projekty.“
Nassim Taleb říká, že si původně celou záležitost vykládal jako následek psychologického zkreslení, které vede k podceňování podílu nahodilosti na struktuře světa – projekty překračují časový plán, protože odhady jsou příliš optimistické.
Zmiňuje, „že o existenci tohoto tvrzení, jemuž obvykle říkáme přehnaná sebedůvěra, máme i důkazy. Vědci z oblasti teorie rozhodování a obchodní psychologové přišli s teorií o takzvaném „omylu plánování“ […]“
Talebovi ovšem bylo záhadou, proč v předchozím století tento problém podle všeho neexistoval, třebaže lidé se tehdy od nás ničím nelišili a nevnímali věci o nic méně zkresleně. „Mnoho velkých projektů z doby před sto padesáti lety bylo dokončeno včas; řada těchto výškových budov a jiných staveb je přitom v porovnání s modernistickými výtvory nejen elegantnější, ale podařilo se je rovněž postavit v plánovaném termínu, často i dříve.“
Taleb o odstavec dále na straně říká podstatné: „Jen málokdo si bohužel uvědomí zcela zjevnou skutečnost: při plánování stavby nebyly použity počítače, výroba stavebních prvků probíhala relativně nedaleko a dodavatelů bylo jen několik. Neexistovaly ekonomické fakulty a výuka „řízení projektů“, která by v zúčastněných podněcovala přehnanou sebedůvěru. Nebyly ani poradenské firmy. Problém zastoupení (který jsme si popsali jako protiklad mezi zájmem poskytovatele a zájmem jeho klienta) nehrál nijak významnou roli. Jinými slovy, ekonomika byla daleko lineárnější – méně komplexní – než dnes, kdy čelíme větší míře nelinearity, asymetrie a konvexnosti.“
Taleb říká, že ačkoliv svět je stále nepředvídatelnější (a odkazuje na častější výskyt „černých labutí“, popsaných v knize, která ho proslavila), my se stále více opíráme o technologie, jejichž chyby a interakce je čím dál obtížnější odhadnout, natož předpovědět.
„Na vině je informační ekonomika.“
Taleb zmiňuje Benta Flyvbjerga, který pro časopis Oxfor Review of Economic Policy v roce 2009 napsal článek „Survival of the Unfittest: Why the Worst Infrastructure Gets Built – and What We Can Do About It“. V oblasti řízení projektů se s nárůstem velikosti projektů zhoršují celkové výsledky a zpoždění ukrajují stále vyšší podíl nákladů.
Flyvbjerg přesvědčivě dokázal, že „rozhodující roli přitom nehraje rozsah hlavního projektu, ale velikost subprojektů, z nichž je složen – některé projekty lze rozdělit na několik menších, jiné nikoliv. Stavba tunelu nebo mostu si žádá jediný celistvý plán, který nelze dále dělit, relativní výše překročení nákladů tak v závislosti na velikosti výrazně narůstá. Totéž platí pro přehrady. […] [Takto] rozdělené projekty zasáhne pouze občasná drobná chyba a tísňové situace se tu výrazněji neprojevují.“
Tolik Nassim N. Taleb a jeho důležitý pohled na důvody selhávání v informačních projektech.
Není v možnostech tohoto krátkého článku ukázat všechny souvislosti, které Taleb ve svých knihách na příkladech rozebírá a diskutuje o nich. Pro každého (geo)informatika, který se podílí na informačních projektech, by Talebovy knihy měly být povinným čtením, které by si měl zopakovat před zahájením a plánováním jakéhokoliv většího informačního projektu. Protože pokud si budeme uvědomovat principy fungování současných projektů dle Taleba, tak možná vytvoříme náš projekt včas a za prostředky na něj určené.
Knihy Nassima N. Taleba v češtině vydává nakladatelství Paseka
(Z prodeje knih nemáme žádnou provizi, tyto knihy skutečně stojí za přečtení.)
